Kouzlo Labské - díl druhý, návrat

Výlet na pstruhovou Labskou se mi moc líbil a tak jsem si ho chtěl co nejdříve zopakovat, jenže počasí nám vůbec nepřálo. Během týdne spadla s nebe velká spousta vody a tak i Labská přehrada, původně vybudovaná především kvůli zachycení přívalových vod z tajícího sněhu se naplnila až po úroveň bezpečnostního přepadu. A pokud voda zaplaví pobřežní porosty, může to být zpočátku skvělé chytání, protože ryby v zatopeném pásu budou intenzívně vyhledávat utopený a splavený hmyz, červy i drobné suchozemské živočichy.

Jenže představa toho, jak sedím v prudkém, nepřerušovaném ledovém lijáku na boutu několik hodin dopoledne i odpoledne a silný vítr mě žene určitě právě tam, kam v žádném případě nechci, to vše bylo natolik zřejmé, že jsme se prostě při deštivém počasí nedokázali odhodlat k odjezdu. Pohroma trvala celý další týden a teprve potom se hladina snížila na normální stav. Ve středu tedy konečně vyrážíme!

Cestou zrovna nehýříme optimismem, dalo se po několika dnech zase lehce do deště a obloha před námi je olověně šedá. Pomalu se rozednívá a s trhajícími se mraky se zlepšuje i naše nálada. Když projíždíme Vrchlabím, déšť ustává a ačkoli letní počasí tohle vůbec nepřipomíná, určitě jsme mohli na tom být i hůř. Snad ryby nebudou už přesycené po období hojnosti a nějakého slušného úlovku se přece jen dočkáme.

Zajíždíme rovnou k vodě a v půl sedmé stojíme na vyvýšeném břehu u přítoku. S překvapením zjišťujeme, že správa povodí zřejmě v očekávání dalších dešťových přívalů pokračovala v odpouštění přehrady, jak se jen dalo a hladina je nyní o dobré dva metry níž, než běžně bývá. Právě u přítoku je to nejmarkantněji znát, musíme se tedy přizpůsobit poměrům a zatímco v chuchvalcích mlhy, která se v cárech vznáší nad hladinou vypadá holý břeh nehostinně a až strašidelně pustě, objevují se na hladině větší i menší kolečka. Opatrně nastupujeme do boutů a snažíme se o jemnou, nenápadnou prezentaci mušek. Navázal jsem většího, světlého chrostíka s křídly z rýžových vláken (ano, to jsou ty moje občas zmiňované „smetákovky“), Miloš zkouší štěstí s přitopenou larvou pakomára.

Ryba sebrala kousek od mé mušky, v napětí očekávám další vývoj situace a najednou se pod muškou objevuje velká vlna, následuje šplouchnutí a jen s největším vypětím se dokáži udržet, abych nezasekl předčasně. Při takovémhle pomalém záběru by to znamenalo vytrhnutí mušky z ještě otevřené rybí tlamky. S koncovou „osmnáctkou“ fluorkarbonem si připadám při lovu na suchou mušku trochu jako barbar, ale po zkušenostech z minulé návštěvy tohoto revíru mi to zas tak nemístné nepřijde. Byl jsem pochopitelně v pokušení použít slabší koncový materiál, ale pokud ryby vezmou i tohle… Zřejmě to nakonec nebyla chyba, pstruh se po záseku chvíli jen tak převrací vpravo a vlevo, když se však pokouším zvýšit tah a trochu ho přitáhnout, dává se pozvolna do pohybu, nekompromisním tahem se rozjíždí směrem k protějšímu břehu. Naštěstí v těchto místech nejsou téměř žádné vázky, i tak sleduji ubývající šňůru s přibývající nedůvěrou, šňůra už opustila očka prutu, došlo na podkladový materiál.

Tak tohle se mi vážně dlouho nestalo! Odpor šňůry ve vodě je velmi značný, díky průvěsu není kontakt s rybou natvrdo a tak ještě zvyšuji odpor lehkým přibrzděním prsty na cívce. Konečně se ryba odchyluje ze svého směru. Sice se nezastavila, ale stočila se vlevo a opisuje teď kolem mne velký oblouk.Pozvolna dostávám podkladový materiál na cívku navijáku, pak i několik závitů šňůry, chvilku musím stahovat levou rukou co nejrychleji, protože ryba se rozjela přímo ke mně, vzápětí se ale vydává zase na druhou stranu a já se v duchu modlím, aby se narychlo stažené a volně do vody odhozené smyčky šňůry nezachytily někde na boutu nebo dokonce kolem mých ploutví. Naštěstí však mám plovoucí šňůru a tak situace není zase až tak kritická. Ryba se trochu uklidnila, část šňůry se mi daří dostat zase zpět na cívku navijáku, zbytek si pstruh v několika náporech vytahuje a přetahování může pokračovat. Několikrát se mi daří rybu dostat (odhadem podle množství šňůry v navijáku) na vzdálenost nějakých osmi či deseti metrů, drží se stále kdesi v hloubce a vysílená rozhodně nebude, chvílemi si hravě vytáhne několik pracně získaných metrů a já si uvědomuji, že jsme se v souboji přesunuli po hladině o pěkných pár metrů dál. Najednou se způsob boje ze strany ryby výrazně změnil. Místo tahu teď setrvává na místě a v ohnutém prutu cítím opakované nárazy. Snažím se představit si za pomoci fantazie, co se tam dole asi děje. Jsou to údery ocasní ploutve, jimiž se snaží ryba zbavit nepříjemného tahu a do cesty se jí dostal návazec či ryje hlavou ve dně při pokusech zbavit se háčku mušky? Netuším, jen doufám, že zrovna tady na dně není zatopený kmen nebo velký balvan, který by znamenal rychlý konec mých nadějí…

Nakonec se opět rozjíždí a zdá se mi, že odpor je sice stále důrazný, ale výpady trochu jako by zeslábly, opět získávám další decimetry a posléze i metry šňůry. Lovíme na úseku „chyť a pusť“, ale tuhle rybu bych rád aspoň viděl zblízka a tak jen doufám že uzlíky, mikrokroužky i háček mušky, prostě všechny důležité a nyní velice intenzívně namáhané součásti muškařské sestavy vydrží tuhle zatěžkávací zkoušku až do konce. Cítím další pohyb ryby, teď se zvedla ke hladině, vidím vzdutí a říkám si, že se souboj nejspíš blíží ke konci. Raději to zkrátím, do závěru bylo ještě daleko, ani nevím, jak dlouho vlastně celé zdolávání trvalo, nakonec jsem už poněkolikáté odložil připravený fotoaparát a konečně přitáhl rybu k boutu, zblízka jsem si mohl prohlédnout krásného potočáka (odhadem tak mezi padesáti až šedesáti) s muškou, zaseknutou na špičce rypce. Ryba se položila na bok a na okamžik jsem měl příležitost obdivovat její tmavé vybarvení s velkými, světle olemovanými tečkami a hnědozlaté zbarvení boků, potom jsem sáhl znovu do kapsy pro fotoaparát, muška se uvolnila, poskočila po hladině a při bzučení vysouvajícího se objektivu ryba bleskurychle vyrazila za svobodou. Ne, samozřejmě nevěřím, že by pstruh dokázal předstírat vysílení a zmást mě natolik, abych polevil v tahu i v pozornosti, ale prostě měl navrch… Stejně by dostal svobodu, ale aspoň na nějakou tu fotku na rozloučenou mi zapózovat mohl. No, pokud ale den takhle začal, kdoví, čeho se ještě nadějeme!

Pomalu popojíždím o kus dál, nedá mi to, abych si neprohlédl důkladně okraje břehu, které běžně bývají lidským zrakům skryté pod hladinou, břeh spadá opravdu strmě do hloubky, tu a tam leží i pár velkých kamenů, tady musí být ideální místo pro okouny. Snažím se zapamatovat charakter obnažených míst a co nejvíc detailů si vštípit do paměti, dělám i pár fotek, mezitím mou pozornost upoutává další velké kolo na hladině. Okamžik nato se objevuje o dva metry dál další a mám dojem, že pod hladinou za pomoci polarizačních brýlí rozeznávám siluety několika ryb. Nahazuji tedy narychlo vysušenou mušku několik metrů před ryby do míst, kam podle mých předpokladů za chvíli dojedou. Jedna z ryb se odchyluje ze směru a rozjíždí se přímo k mušce, tentokrát však mám ještě v krvi adrenalin z předešlého souboje s velkým potočákem, takže jsem se neudržel a sekám předčasně. Jakmile se dala muška do pohybu, hned jsem si uvědomil svou chybu a přinutil se sklonit špičku prutu k hladině. Jenže brázdící chrostík zřejmě rybu polekal, na poslední chvíli mění ostře směr, sbírám tedy nakrátko šňůru do levačky, abych ji mohl zvednout z vody a pokusit se opakovat nabídku před další dvě ryby, které nabraly trochu jiný směr…jenže při napnutí šňůry cítím odpor a ze zvedání tedy přecházím do pózy jakéhosi ztuhlého vlajkonoše, ryba je zřejmě stejně překvapena jako já, po tomhle totálně „zfušovaném“ záseku vyskakuje nad hladinu…a s přibližně vteřinovým zpožděním i další (pokud se nepletu tak tři) duháci, kteří společně ještě před chvílí tvořili hejno, jehož sběr mě zaujal.

Ve srovnání s potočákem, jenž se mnou změřil síly před chvílí, to není žádný obr, ale on i duhák v dobré kondici, měřící mezi pětatřiceti až čtyřiceti centimetry (jak se později ukázalo, v odhadu jsem se nespletl) umí být na muškařském náčiní víc než důstojným soupeřem. Hned od začátku předvádí akrobatické kousky nad hladinou, ale ačkoli muška je bez protihrotu (snad už jsem se zmiňoval, že jiné zde nejsou povoleny), drží v rybím pysku spolehlivě a netrvá to příliš dlouho, než ryba končí v podběráku. Třicet osm centimetrů, krásně zavalitý, s výrazným purpurovým pruhem od skřelí až k ocasní ploutvi, chvilku váhám…občas si, přiznávám, nějakého toho duháka nebo sivena na másle dopřeji, když ale ryby takhle krásně berou, nebude přece problém chytit si jiného.

Dostává tedy svobodu a já pomalu vplouvám pod silniční most, kde jsem si už během zdolávání všiml několika sebrání z hladiny. Tady mi ale štěstí nepřeje a vystupuji tedy na břeh, abych si trochu protáhl záda,  doráží i Miloš, svačíme a probíráme průběh lovu. Nachytal několik duháků a promarnil dva záběry, z nichž jeden prý určitě byla velká ryba, výsledky tedy vcelku předčí mé očekávání, po chvíli se vracíme na vodu. Se sběrem je ale najednou jako mávnutím kouzelného proutku konec, vracím se tedy ke břehu a v klidu předělávám sestavu na lov s potápivou šňůrou. Při nasedání do boutu sleduji se zájmem početná hejna drobných rybek. Jsou velmi čiperné, ani Milošovi s podběrákem na dlouhé rukojeti a nyní ani mně se však nedaří nějakou ulovit, abychom si ověřili, zda se opravdu jedná o střevle, jak se domníváme. Pokud se takhle krásně vytřely a vyrostly, mají odrostlejší pstruzi o tu nejvhodnější přirozenou potravu postaráno více než dobře.

Navazuji tedy drobný hnědostříbrný strímr, který při správném vedení střevli velmi věrohodně napodobuje a prohazuji z nějakých patnácti, dvaceti metrů místa kolem břehu. Jediným úspěchem je ale záběr miniaturního okounka, jinak nástraha zůstává bez povšimnutí. Když zajedu těsně ke břehu a vedu strímr nakrátko v místech, kde je ještě patrné dno, drobné rybky se k nástraze v malých skupinkách přidružují. Funguje tedy zjevně tak, jak by měl, pstruzi ale mají asi na jídelníčku dnes něco jiného. Zkouším tedy jako koncovou velkou booby-nymfu a na přívěsu výrazně zatíženou jigovou mušku s holografickou lametou a černým ocáskem z marabu, na třetí nebo čtvrtý hod se dočkávám ostrého záběru a přívěsná muška je fuč! Jinou aspoň podobnou jako naschvál u sebe nemám a tak zkouším různé další vzory, úspěšnost je ale nulová. Díky výrazně snížené hladině lze (byť se značnými problémy) lovit dnes i ze břehu v místech, jež jsou běžně pro rybáře bez bellyboatu nedostupná, o kus výše vidím dva rybáře, jak nabízejí vytrvale pstruhům vláčecí nástrahy. Objíždím je velkým obloukem, je to zřejmě táta se synem a mladíček se po kluzkých kamenech pohybuje velice čiperně. Jeho gumové nástrahy létají pěkně daleko a je znát, že to není žádný vykulený začátečník.

Tady mi dovolte trochu odbočit. Jednou ze zvláštností pravidel rybaření na Labské je i pravidlo, podle nějž mohou mladí rybáři do osmnácti let lovit na revíru v doprovodu dalšího rybáře bez povolenky. Je to omezeno pouze tím, že si žádné ulovené ryby neponechají (pokud by si je ponechat chtěli, museli by mít zakoupenu stejnou povolenku, jako dospělí rybáři) a navíc pokud jsou již ve věku, kdy by mohlo v otázce věku dojít k pochybnostem ze strany rybářské kontroly, musejí mít u sebe doklad, jenž umožní jejich věk spolehlivě určit. Kromě toho zde mohou (opět v případě, že si nebudou ulovenou rybu chtít ponechat) rybařit zdarma i ženy. To je přece docela zajímavá výzva pro potomky, manželky, přítelkyně a další, nemyslíte?

Ale abych se vrátil k vodě… Mladík se dočkal záběru, chvíli vodí a následně vylovuje rybu, už je u něj nadšený otec a podívejme…kde se vzal, tu se vzal, tohohle „turistu“ s dalekohledem jsem přece potkal už na parkovišti u přítoku. Ano, je to rybářská stráž (nebo jak se tady tahle funkce správně nazývá), přihlíží šetrnému vyháčkování a puštění ryby zpět do vody, kontroluje doklady dospělého rybáře a ještě si s ním chvíli povídá. Jedna ryba se mi po chvíli vypíná kdesi v hloubce, další dostává svobodu, protože je to duhák něco přes čtyřicet, tedy ryba, která se zde pouští vždy. Zvedá se lehký větřík a kupodivu fouká tím správným směrem (což se stává jen málokdy, určitě to také znáte z vlastní zkušenosti), nechávám se zanést až ke přítoku a jdeme si dát pořádný oběd, vždyť jsme se ráno odbyli jen bagetou od benzínky a potom nějakými sušenkami. Na obloze se střídají temné mraky s občasnými slunečními paprsky a tak se těšíme, že nás čeká „to pravé“ počasí, v němž ryby budou sbírat jako divé.

V autě ještě pracně dohledávám krabičku s velkými strímry, abych ji vzal s sebou. „Když je vezmeš, nebudou potřeba a ryby budou krásně sbírat z hladiny“, doufá Miloš nahlas ve zlomyslnost svatého Petra, ono se to občas opravdu vyplní. K tomu, abych v autě nechal krabičku se suchými muškami se ale prostě přemluvit nenechám… Kdepak, nějaký ten hmyz sice poletuje, oteplilo se a podmínky jsou takřka ideální, jenže…ryby to asi vidí jinak.

Hladina se rozčeří jen zřídka, snad se tedy přece jen hmyz líhne, jakmile se ale člověk snaží byť sebeopatrněji dostat na dohoz, ryba se buď přesune o kus dál nebo prostě už nesebere. Ani lehce se stápějící a klesající či dráždivě popotažené mušky nevzbuzují žádný zájem. Nakonec přecházíme na intermediální šňůry a zkoušíme různé kombinace mušek, Miloš je nakonec úspěšný s různými variacemi Montany, já se vracím k potápivé šňůře a kombinaci tmavého strímru s výrazně zbarveným růžovým atraktorem na přívěsu. Dostávám několik slušnějších ryb, jednoho zmasilého duháka si ponechávám. Jedu ke břehu, rybu kuchám a zajímá mě, co vlastně bude mít v žaludku. Ryba je slušně nacpaná, rozlišit lze velkou rousnici, zbytky larev pakomárů a několik natrávených rybek, už je problém přesné určení, nejspíš se ale opravdu jedná o střevle potoční. Zůstávám tedy u strímru a do večera se mi daří ulovit ještě dva malé potočáky a duháka, nakonec mi zabral i docela pěkný okoun, který se ale setřepal, když jsem se ho snažil v křišťálově čisté vodě nějak pěkně vyfotit na mělčině. Také Miloš si nechal jednoho duháka a při kuchání narazil prakticky na stejné složení potravy, snad jen ta rousnice chyběla. Večer to pěkně fouká, v hotelu si prohlížím barometr, který se přes poledne tvářil vcelku normálně, nyní jako by se zbláznil, ukazuje neskutečný vzestup tlaku, shodujeme se na tom, že nás tedy na zítřek asi nic moc dobrého nečeká a jdeme nezvykle brzy zalehnout, zařekli jsme se totiž, že budeme u vody ještě před východem slunce.

Protivné pištění telefonního budíku nás burcuje ještě za tmy, z kamarádova výrazu je mi jasné, že kdyby teď jeden z nás řekl, že jsme cvoci a že si raději ještě chvíli přispíme, hned bychom se spokojen zahrabali do peřin a spali dál, takhle si ale navzájem s kyselým šklebem (na sebe tedy nevidím, ale dovedu si to docela dobře představit podle Milošova výrazu) namlouváme, jak nám tohle ranní vstávání vůbec nevadí a opravdu, s prvními paprsky se na hladině plácáme i my. Neděje se nic…ani kolečko, ani záběr na mokrou mušku, nymfu, strímr… „Každou chvíli to vypukne“, dodáváme si tolik potřebné naděje a sebedůvěry, vždyť ještě půl, co půl, celou hodinu jsme se mohli vyvalovat v peřinách a o nic bychom nepřišli.

Miloš dostává konečně z hloubky slušného duháka, chvíli nato vodím rybu já, v polovoně zdolávání se na chvíli přivěšuje i druhá, nakonec sice podebírám jen tu na přívěsné mušce, ale tahle zvýšená aktivita ryb nás docela probrala, najednou voda ani není tak ledová a hladina bez jediného kolečka se už nejeví tak zoufale prázdná, vždyť pod ní se nedočkavě prohánějí pstruzi, kteří se už nemohou dočkat, až jim konečně naservírujeme nějaký ten chlupatý háček… Ano, tahle krátkodobá euforie proběhla kolem osmé hodiny, následující dvě hodiny jsme ale prakticky bez záběru, pominu-li opakovaná nanicovatá drbnutí, která sice mohla pocházet i od pěkných ryb, ale byla absolutně nesekatelná. Ani další dva muškaři, kteří dorazili během dopoledne neměli zatím výraznější úspěch. Nakonec jdeme na oběd a vyzvedáváme si včerejší úlovek z mrazáku. Miloš je mile překvapen dvěma duháky z minulého výletu, které svědomitý personál hotelu poctivě uschoval a teď mu je přidali k těm ze včerejška.

Po obědě se vracíme k vodě a zkoušíme štěstí pod silničním mostem, mám mlhavý dojem, že těsně u břehu pod převislými větvemi sebrala opakovaně ryba, jen ale trhám několik suchých jepiček a ačkoli se mi podařilo přesně do požadovaného místa nahodit, záběr se nekoná. Vydávám se tedy na volnou vodu, za sebou (tedy správně řečeno před sebou, protože na boutu se přece při pohybu vlastně couvá) vleču v hloubce strímr a tmavou luru. Nic ale nepřerušuje klid a nezájem, který pod hladinou nastal. Navlékám tedy pracně (na břehu je to legrace, na boutu vždycky trochu dobrodružství) místo rychlopotápivé šňůry lehoučkou plovoucí, návazec prodlužuji na nějakých čtyři a půl metru (s čímž už se z boutu na větší vzdálenost dost mizerně nahazuje) a zkouším experimentální sestavu, kterou tvoří „nepotopitelný“ chrostík ze zimní srnčí srsti jako koncová muška a v polovině návazce na krátkém návazci (ačkoli stejně má tendenci se omotávat kolem kmenového vlasce) chudě vázanou pupu pakomára s malým mosazným korálkem. Tahle sestava mě občas zachránila při jezerním chytání (ať už ze břehu nebo z boutu) od totálního neúspěchu ve chvílích, kdy ryby braly pomalu klesající nebo stoupající nymfy hmyzu. Při pokládání šňůry ji nechávám lehce zvlnit, aby trvalo poměrně dlouho, než se přívěsná (jen lehce zatížená) muška dostane tak hluboko, aby stáhla pod hladinu i koncovou mušku.

To bývá často ten pravý okamžik, kdy přichází záběr. Celou sestavu potom nechám ještě vyklesat (tady nad čtyřicetimetrovou hlubinou se pochopitelně nebudu snažit o nabídku mušek až ke dnu), i několik metrů trvá pomalu klesající mušce překvapivě dost dlouho. Následně sklopím špičku prutu k hladině a ostře zatáhnu směrem vzhůru. Po stažení šňůry levačkou následuje ještě jedno méně důrazné popotažení a koncová muška by se měla objevit na hladině. Potřepáním skládám šňůru pod špičkou do vlnovky a opět nechávám zvolna klesat. Už potřetí rozmotávám zachycenou koncovou mušku na návazci a chystám se  změnit sestavu, nakonec jsem se ale ještě odhodlal k několika dalším náhozům a konečně se dočkávám překvapivě poctivého záběru. Moc pěkný duhák těsně pod čtyřicet se vzpouzí, vyskakuje, v poslední fázi zdolávání se mi snaží ještě podjet pod boutem a zamotat šňůru kolem ploutví, tyhle triky ale znám a dnes už na mě neplatí.

Jenže pstruh ještě nevystřílel všechen prach, v zásobě má další trik - bleskově provádí otočku u hladiny a uniká do hloubky, zatímco přívěsná muška se zachytila za textilní potah boutu. Bezhrotkový háček, to znamená, že stačí, aby ryby trochu škubla a mám co lepit. Chytám tedy bez velkého rozmýšlení návazec do ruky, ale něž stačím mušku uvolnit, cítím jen ostré trhnutí a je hotovo! Vyrábím nový koncový návazec i s chrostíkovým „špuntem“, dalšího záběru se ale ne a ne dočkat.

Nakonec se s Milošem shodujeme, že už jsme si asi vybrali vše, co nám Labská na tyhle dva dny nachystala a vydáváme se na zpáteční cestu. Když ho vykládám i s výstrojí u jeho muškařského obchodu na Vinohradech, zrovna jsou tu dva rybáři, kteří chtějí na Labskou vyrazit zítra a přišli si koupit povolenky. Chvíli si ještě vyměňujeme zkušenosti a názory, potom už vyrážím domů. Ale na Labskou, tak se určitě zase brzo vrátím!

                                                                                                                                                               Josef Jehlička

Foto: Josef Jehlička, Josef Kuncl

Foto rybářky: Google :-)