Když se smůla lepí na boaty

  Určitě sami víte, že občas přijde den, kdy se (pardon) podělá všechno, co může a pokud to opravdu stojí  za to, tak i to co nemůže. Jeden takový den na Labské bych Vám teď rád popsal. S odstupem času už se tomu s parťákem Padisem smějeme a dáváme tuhle story k lepšímu, ale tenkrát pro nás tenhle den mohl skončit tragicky….

   Den a večer předcházející jsem neprožil zrovna poklidným způsobem a tak jsem si ještě před usnutím dával naději, že bude ráno zima, lijavec a vůbec den, kdy se Padisovi na ty ryby nebude chtít.. Nicméně po probuzení do příjemného polojasného dne nebyly žádné výmluvy platné a jelo se. Už od probuzení jsem měl pocit, že to dneska nedopadne dobře… Za volant jsem nesedal v úplně dobrém psychickém, ani fyzickém rozpoložení a těšil jsem se, až budu mít cestu do Špindlu za sebou. Moji ranní depresi ještě prohloubil stav, kdy jsme si ve Vrchlabí s Padisem uvědomili, že jsem nechal na stole v kuchyni navázané mušky a že nemáme na co chytat. Takže otočka, a cesta, kterou jsem chtěl mít co nejdřív za sebou se protáhla o dalších zbytečných 30km.

  K vodě jsme připravení dorazili přesně ve chvíli, kdy ustal ranní sběr a nastalo úplné mrtvo.To mě jen utvrdilo v názoru, že to dneska nebude stát za nic. K tomu výrazně nižší hladina a tak jsem se utěšoval, že co se dneska mohlo pokazit, už se pokazilo a bude klid.

Navázali jsme suché jepice a snažili se házet na ojedinělá kolečka na hladině.

Tato taktika mi v čase nízké aktivity ryb poměrně spolehlivě funguje a tak jsme i pochytali pár bojovných zdomácnělých pstruhů ve velikosti do 40cm.

  Kolem poledne jsem měl domluvenou schůzku se šéfem penzionu Fontána, ohledně možné budoucí spolupráce při pořádání akcí jako je muškařská škola, zahájení sezony, nebo i při standardních pobytech rybářů na Labské. Abychom se dostali do Fontány, bylo třeba se vylodit na poměrně strmé stráni, kde se díky nízkému stavu vody dalo vylézt na břeh jen ztěžka…

  Kamarád Padis se při jednom takovém manévru i s bellyboatem převrátil a s boatem na zádech a ploutvemi na botách marně hledal možnost, jak se vyškrábat na břeh. Naštěstí jsem byl dost blízko a tak se nakonec Padis s mou pomocí dokázal vyškrábat na strmý břeh. Ale být tam sám… Nebylo by to nic pěkného. Takhle to jen odskákal zvlhlý foťák a telefon a obojí po vysušení znovu funguje. Teď už se mi definitivně ulevilo, že ten velký prů.er, který jsem od rána tušil je za námi, a trochu se mi zlepšila nálada.

  Ve Fontáně jsme vyřídili vše potřebné, dali jsme si pivko a ve skvělé náladě jsme se skulili ze stráně k našim bellyboatům a těšili se, jak pochytáme sbírající pstruhy.

  Jenže jakmile jsme vyjeli na vodu, zjistil jsem, že mi bellyboat podezřele změkl. A tady jsem udělal tu  zásadní chybu. Při představě, jak ve 30°C nesu boat na zádech do stráně a pak pěšky k autu, jsem se rozhodl, že to prostě k mostu doplavu. Bout má 3 duše, tak  co se může stát. Jenže na půlce přehrady už začala voda přetékat přes boky boutu a v největší, nosné komoře už zbývá jen trocha vzduchu. Ke břehu jsem dojel jako ponorka, kdy se mi u břehu už voda nahrnula do broďáků vrchem a bout už mě prakticky nenadnášel. Jen ty vrchní dva polštáře, které jsou v takové situaci celkem k ničemu.

  V tu chvíli jsem si uvědomil, že dojít mi vzduch v dolní komoře o něco dříve a být na vodě sám, měl bych jen malou šanci z téhle situace vyváznout. Možná se odkurtovat z boutu, otočit se na břicho a chytit se vršku boutu a ke břehu doplavat, jenže provést tenhle manévr za větru, s broďákama plnýma vody, možná v panice…. Uvědomil jsem si, že na boutu stačí jen trochu podcenit bezpečnost a může se to škaredě zvrtnout. O to víc na Labské, kde jsou  strmé břehy a hluboká voda. 

  Čerstvě referovat by o tom mohl Miloš Zeman, který se na Labské cvaknul nedávno…Převrátit se jde a překvapivě to nedá ani moc práce, stačí se hodně předklonit, nebo se vyloďovat na strmý břeh…

  Ale zpátky k „povedenému“ dni na Labské. Konec dobrý, všechno dobré, říká se…. Měli jsme oba kliku. Nakonec to odskákal jen můj bout, kterému na poledním slunci ve švu praskla duše a můj telefon, který vydatnou koupel nepřežil.

  Po přestálém dramatu jsem měl chuť jen na jedno – dát si oběd a něco k pití. Vzhledem k tomu, že jsme ještě stále zvažovali odpolední a podvečerní lov, v mém případě ze břehu a nechtělo se nám skládat věci do auta, tak jsme skočili na oběd do „Hotelu“ Nico, hned vedle parkoviště. Zahrádka, sluníčko, výbava nadohled,to znělo dobře. Jenže zahrádka byla zavřená (podle mě se tam spíš personálu nechtělo běhat) uvnitř restaurace nepořádek, ubrus na několika místech propálený cigaretou a jediné jídlo, které jsme se nebáli si objednat, byl smažák za lidových asi 120Kč. Nicméně i ten se může nepovést :-)

  Nálada opět nanic, takže jsme se rozhodli lov definitivně ukončit a vyrazit domů. Denní příděl katastrof už byl naštěstí vyčerpán a tak se cestou domů naštěstí nic zásadního nestalo. Večer jsme zašli s Padisem na dvě Novopacké 11° a bylo zase dobře. Nebo alespoň lépe :-)

Situace, které jsme na Labské tenkrát zažili, mi na druhou stranu daly námět na článek o bezpečnosti při lovu z bellyboatu.  Comming soon…

  Text: Chose

  Foto: Padis před ponorem

  Foto jepice: Pavlína Klementová