Kouzlo Labské, část první...

Kouzlo Labské, část první...

Chytání na pstruhových a smíšených stojácích má rozhodně své kouzlo, zvlášť muškařům může přinést mnoho nových, nevšedních zážitků. Na některých stojatých vodách lze poměrně úspěšně lovit i ze břehu nebo z mol a lávek, postavených právě pro tento účel, velice specifickým způsobem lovu je ale muškaření z loděk a bellyboatů. Máme totiž možnost dostat se na místa, jež při lovu ze břehu nebo i při hlubokém zabrodění pro nás zůstávají prakticky nedostupná. Pstruhové nádrže i nádrže se smíšenou obsádkou, kde jsem měl možnost lovit měly spíše charakter rybníků, proto jsem se více než ochotně zúčastnil výletu na Labskou přehradu u Špindlerova Mlýna, velkou, poměrně hodně vysoko (680 m.n.m.) položenou přehradu, o které jsem si toho už hodně vyslechl. Lehce pošmourné ráno se docela začíná vybírat, když konečně zastavujeme na parkovišti u hráze…

Před námi se leskne hladina nádrže, obklopená strmými, z větší části zalesněnými břehy, neodoláme a jdeme se podívat na hejno duháků, svádějící boj o úlomky rohlíků s houfem stejně hladových kachen, velký duhák dokonce k pobavení přihlížejících stáhne kačera za nohu na chvíli pod hladinu, voda šplouchá a možná jsem právě svědkem vzniku další kapitoly rybářské latiny nebo legendy, když turista kousek vedle nás šťouchá loktem do manželky s nadšeným: „Podívej, Máňo, ten pstruh se snaží sežrat kachnu, vidělas´ to?“ Tohle pokud bude vyprávět někde v hospůdce, příběh si vyslechne náhodně vedlesedící rybář … trochu přikrášlí … a příběh o pstruzích, žeroucích k svačině kachny je na světě! Ale za tu nohu ji vážně stopil, to jsem viděl na vlastní oči!

Jdeme pomalu zpátky a ještě sledujeme, jak u břehu majestátně proplouvá veliký kapr, projíždí pod padlým stromem a propadá se do hloubky. Viditelnost je více než dobrá, jen těžko se dá ale odhadnout, do jaké hloubky vlastně můžeme ryby takhle vlastně sledovat. Hráz má na výšku přes čtyřicet metrů a už několik metrů od břehu se díváme jen do nazelenalé hlubiny…v téhle hloubce se táhne prý i zářez bývalého řečiště, lososovité ryby se ale v takových extrémních hlubinách určitě nezdržují. Jak hluboko se běžně pohybují a kde je najdeme dnes, kdoví? Tedy, pokud se nám to vůbec podaří… Vždyť Labská se svými 26 hektary rozlohy a obsahem více než tři milióny krychlových metrů ledové vody je opravdu něčím jedinečným. Fantazie může pracovat naplno, když si člověk představuje, jaké ryby tady mohou dorůst… Už se nemůžeme dočkat, až se pokusíme obyvatele ledových hlubin konečně přelstít, přejíždíme můstku nad malou zátokou a parkujeme na horní hranici revíru.

Tady přitéká Labe do nádrže a v tomto mělčím úseku, který jinak slouží i jako přirozené trdliště, je provozován pouze lov na umělé mušky ve stylu „Chyť a pusť“. Loví se tu stejně jako na zbytku Labské pouze s použitím háčků bez protihrotů a je to také vyhlášené místo, které zejména v podzimním období slibuje úlovek těch největších lipanů. Kousky přes padesát centimetrů se tu chytí pravidelně každý rok, občas se některé ryby blíží prý i magické hranici šedesáti centimetrů. Docela by mě zajímalo, kde se tyhle ryby zdržují přes léto, vždyť ani zkušení matadoři, kteří sem jezdí už kdovíkolik let a mají za rok deset či více návštěv prý tu lipana ulovili pouze na začátku sezóny (což zde s ohledem na horské podmínky připadá na přelom května a června), v letním období o něj prakticky ani nezavadili, jejich pravý čas nadchází až s nastupujícím podzimem… No, třeba to na podzim taky ještě stihnu…

Pumpujeme bouty, sestavujeme náčiní a konečně se přesunujeme k vodě. Tady je jedno z mála míst, kde lze bezpečně a pohodlně sestoupit až k vodě, na první pohled by člověk nevěřil, že tu může být nějak příliš hluboko, ale to jen klame křišťálově čistá voda, už pár metrů od břehu nedosáhnu na dno ani špičkou třímetrového prutu. Přitom pod sebou mohu rozeznat každý kamínek. Vyhlížím tedy ryby, ty se ale asi drží trochu stranou nebo je na větší vzdálenost prostě nedokážu postřehnout. Kamarád Pepa má dnes povolenku pro úsek u přítoku a tak se opatrně s boutem snaží dostat na místo, odkud bude moci nahodit do proudnice u přítoku a přitom nepoplaší opatrné pstruhy.

Vydávám se pomalu za Milošem, který už je o značný kus napřed a nahazuje směrem ke břehu. Pro začátek jsem navázal poměrně velkou booby nymph v černém provedení se stříbrným kroužkováním a žlutými očky jako koncovou mušku, na přívěs jsem umístil štíhlou stříbřitou mušku typu Butcher. Snažím se nepůsobit ve vodě ploutvemi velký rozruch a pomalu popojíždím dál od břehu, vysoukávám další a další metry potápivé šňůry a vějířovitě rozloženými hody nabízím své mušky rybám, zatím zcela bez úspěchu. Zkouším nechat mušky chvíli vyklesat, potom přitahuji pomalými osmičkovými stahy levé ruky, při dalším náhozu vedu šňůru rychle s přizvedáním špičky ostrými, dlouhými přískoky, mám dojem, že cítím lehký kontakt s rybou, zasekávám, ale je to do prázdna, nechávám tedy šňůru zase trochu klesnout, pokračuji v přitahování…ale jen šňůru trochu napnu, cítím neurvalý náraz…a je konec. Muška i s návazcem je pryč, asi jsem bral opravdu příliš na lehkou váhu Milošova slova o velkých, bojovných rybách a o použití silnějších návazců. Likviduji tedy i zbylý přívěs ze „šestnáctky“ a dávám dohromady návazec (v celkové délce okolo čtyř metrů s jedním přívěsem přibližně v polovině) s koncovou částí z fuorkarbonového vlasce o síle 0,18 mm. V téhle ultračisté vodě má právě „neviditelný“ fluorkarbon rozhodně své opodstatnění, ani poměrně silný návazec není pod hladinou prakticky patrný a tak doufám, že ani ryby si ho nevšimnou. Navíc se hned po dopadu výborně potápí, což u delších návazců z běžného monofilu bývá někdy trochu problém.

Předělávat návazec na boutu není nic moc příjemného, na druhém prutu, který jsem uchytil pomocí suchých zipů na bok plavidla mám ale suchou šňůru pro případ, že bychom se dočkali sběru z hladiny. I když se mi nabízí výhled na velkou část plochy nádrže, zahlédl jsem s bídou dvě nebo tři nanicovatá kolečka (jaká prý ale s oblibou dělají i ty největší ryby, což mi tvrdili shodně Pepa i Miloš), takže zatím s lovem na hladině nepospíchám, ačkoli právě to je věc, na kterou jsem se těšil vůbec nejvíc. Když na nově zhotovený návazec chci konečně navázat mušky, kousek ode mne vyskakuje nad hladinu opravdu pěkný duhák, jak jsem sebou překvapeně škubl, sklouzly mi do vody nůžky. Bleskově po nich hmátnu, mám je, ale je to vlastně zbytečné, uvědomuji si, že jsou přivázány na vestu, jenže přitom jsem si shodil do vody otevřenou krabičku s muškami, ta už přivázaná není a od doby, co ji mám, jsem vlastně ani nikdy nevyzkoušel, zda plave i v případě, že se naplní vodou, což se právě děje. Levačkou ji tedy bleskovým backhandem nabírám do podběráku, přitom jsem ale zachytil šňůru a málem poslal prut i s navijákem „přes palubu“. Nutím se do klidu a jsem rád, že vše dobře dopadlo, jen šňůra vyjela kompletně z oček a čeká mě pracné navlékání, tedy rozložit prut, horní díl upevnit, abych si zase nezopakoval zmatkování s výstrojí…prostě teď docela závidím Milošovi držák prutu, který má upevněný na boutu a nad kterým jsem na břehu trochu nedůvěřivě kroutil hlavou, s ním by bylo vše asi jednodušší. I když si nejsem jistý, zda by mi prut, trčící po levé straně vzhůru občas nevadil a nepřekážel. Někdy ten držák budu muset vyzkoušet.

Nakonec vše sesazuji, hotovo, mezitím mám možnost sledovat, jak Miloš zdolává pěkného duháka a pokračuje dál směrem ke hrázi. Snažím se držet tempo, takže mušky spíš jen vleču za sebou, občas je oživím přizvednutím, dostal jsem se nechtěně těsně ke břehu a tak nahazuji podle pobřeží, cítím ťuknutí do některé z mušek, ale zásek jde do prázdna.

Vracím se na volnou vodu, vtom upoutá mou pozornost kolečko na hladině nedaleko břehu, nahazuji hned tím směrem, můj hod je ale dost nepřesný a tak se rychle snažím stáhnout šňůru s tím, že nához zopakuji, najednou ale šňůra ztěžkne a vidím záblesk rybího těla, neplánovaný zásek byl ale příliš důrazný takže stahuji návazec už bez koncové mušky. Navazuji novou a zkouším tady ještě chvíli štěstí, to se ale ode mne odvrátilo a dobrou půlhodinu zůstávám bez kontaktu. Dojíždíme pozvolna až pod silniční most, za nímž je malá zátoka s přitékajícím potůčkem. Miloš vzpomíná, jak tady při závodech (každoročně tu pořádá oblíbený Bellyboat Cup) vodil velikého potočáka, o kterého přišel nešťastně tak, že se mu na přívěs k již řádně znavenému pstruhovi přivěsil sice výrazně menší, ale o to divočejší a energie plný duhák. Nakonec v zátoce zůstáváme bez ryby, až při návratu na volnou vodu chytá Miloš asi dvaceticentimetrového okouna pod jedním z pilířů mostu, klenoucího se třicet metrů nad našimi hlavami. Vydává se ke druhému břehu, vysvitlo sluníčko a na vodě je docela příjemně, stejně jsem ale rád, že jsem zvolil neoprénové broďáky místo dýchacích.

Zkouším kolem pilířů také přelstít nějakého okouna, vyskytují se tu prý – bohužel - poměrně hojně, nedosahují však větších rozměrů, občas se jich ale prý dá nachytat za den i několik desítek. Tak takový den se dnes rozhodně nekoná, na chvíli vystupuji pod mostem na břeh (konečně další místo s poměrně pohodlným přístupem!), aspoň si můžu ulevit, protáhnout si záda, za chvíli už zase sedím v boutu a vydávám se na střední část nádrže. Občas se tady udělá kolečko, beru tedy druhý prut a zkouším pakomáry, pupy, malé šedivé a olivové jepičky občas proletí na dosah ode mne ale i jejich napodobeniny zůstávají prakticky bez úspěchu, jediným projevem zájmu je temný stín, který se vynořil z hloubky při zvedání suché jepky, ryba se rozjela směrem k mušce, pohyb mušky jsem zastavil, jen se však lehce vydula hladina, pstruh nástrahu ale nedobral. Povrchová aktivita ustala a tak opět beru desetistopý prut s potápivou šňůrou, nechávám ji hluboko klesnout a jen tak nepatrně občas oživím nástrahy špičkou prutu či popotažením šňůry. Vydávám se na cestu k přítoku, kde máme auto a uvědomuji si, že plánovaný čas oběda už minul. Najednou je špička prutu pod vodou, pořádně mě probírá ze zadumání až zabzučení brzdy navijáku, na zásek už je pozdě a tak jen doufám, že bezhrotkový háček pronikl dostatečně hluboko do rybí tlamky při samovolném zaseknutí. Ryba krouží kdesi v hloubce, bere si dalších pár metrů šňůry a zatím vůbec netuším, co vlastně vodím. Další prudké zatažení, na cívce zbývá pár závitů šňůry a dojde na podklad, najednou se nějakých dvacet metrů ode mne vymršťuje rybí tělo…a tah polevuje. Co nejrychleji stahuji velké smyčky šňůry, na chvilku ještě cítím kontakt s rybou, po chvíli se ale definitivně vypíná a trochu otráveně kontroluji hroty mušek. Všechno je v pořádku, tohle se prostě občas stane, zřejmě nedostatečně zaseknutý háček se uvolnil buď při výskoku nebo při změně směru tahu, kdy ryba vyrazila ke mně a nebylo prostě v mých silách udržet s ní kontakt. Inu, občas se to stane, Miloš mě utěšuje, že prý jsou tu mnohem větší a den přece zdaleka neskončil.

Přesunujeme se na trochu opožděný oběd do hotelu Styl, je to těsně před hrází a jsme tu i ubytováni, pro rybáře tady dávají dokonce slevu na pobyt, navíc potěší i možnost uložit nafouknuté bouty a nechat proschnout nebo vyvětrat broďáky v uzamykatelné lyžárně). Nakládáme tedy bouty na střechu a svazujeme je autolanem a pružnými úchytkami, musím jet hodně opatrně a i tak celá ta hromada nafouknutých duší poskakuje po střeše sem a tam, napadá mě, jak bychom to případně vysvětlovali silniční kontrole, všechno ale dobře dopadlo a už zastavujeme na parkovišti u hotelu. Příště už je přivážeme určitě líp. Takže si vychutnáváme oběd, nějaké to pivo…a na hodinku se jdeme svalit, uteklo to jako voda, ve čtyři hodiny ale už jsme zase u vody a ze všeho nejvíc se těšíme na večerní sběr.

Zatím to zkoušíme opět spíš v hloubce, na hladině se neobjevuje ani kolečko a tak navazuji štíhlý strímr, připomínající nejspíš střevli, tak metr před něj umisťuji ještě jako atraktor oranžovou chmýřenku. Strímr má řetízková očka a tak při delších hodech musím dávat pozor na občasné závany větru, abych neohrozil špičku prutu. Ryby ale o imitaci rybky velký zájem nejeví, Vlastně ani malý, dočkal jsem se jediného záběru od malého duháka těsně u břehu, rybka je bojovná, skáče a vzpírá se, není jí to ale nic platné, za chvíli si už zase plave dál a drobná ranka v čelisti se jistě brzo zacelí. Pepa si moc chválí místo i přítoku, prý pochytal opravdu pěkné ryby a jeden ze pstruhů byl údajně hóóódně přes padesát, takže teď se rozhodl nechat znavené ruce odpočinout a tak se vydávám k přítoku já. 

Beru s sebou jen lehčí devítistopý proutek s plovoucí šňůrou a zkouším v proudu nabízet opatrně suché jepičky a chmýřenky. Ryby občas sice něco sezobnou, o moje výtvory však nějak zájem nejeví. Zkouším tedy světlého chrostíka, který je v proudu dobře vidět i v pozvolna ubývajícím světle a konečně se dočkávám prvního záběru. Je to potočák, krásně vybarvená ryba kolem třiceti centimetrů, opatrně ho zbavuji háčku a po chvíli se mi další, výrazně větší ryba vypíná po krátkém souboji u dna. Dotřetice se dočkávám divokého záběru při odhozu na hodně velkou vzdálenost, zásek ale i tak spolehlivě sedí a vidím zlatavé záblesky ryby, vzdorující tahu šňůry. Následuje série výskoků a prudký únik směrem po proudu, ryba využívá síly proudu opravdu naplno a dává mi dost práce ji aspoň zastavit a pomalu obrátit. Jakmile se ale dostala do klidnější vody, začíná opět série výskoků a přemetů, nechávám se snést proudem o kus níž, získávám pozvolna další a další metry šňůry, teď už ryba bojuje ve vzdálenosti jen několika metrů a nechá se vodit u hladiny, je to krásný „zlatý“ duhák, jeden z těch, o kterých Miloš vyprávěl, že byli zhruba před rokem do revíru nasazeni, dokonce mezi nimi prý byly i matečné ryby kolem šedesáti centimetrů, tenhle má při rychlém přeměření během vyprošťování nějakých dvaačtyřicet, je to nádherně stavěná ryba, jakmile ho vracím do vody, bleskově vyráží a v okamžiku po něm není ani vidu. Je zajímavé, jak i takováhle poměrně hodně nápadně zbarvená ryba splyne s prostředím. Ještě chvíli to tady zkouším, večerní sběr se ale nekoná, na hladině už se zase odráží jen večerní slunce a i když ještě zkoušíme nejrůznější nástrahy na hladině i v hloubce, dnešní příděl rybářského štěstí už je asi vyčerpán. Jdeme si tedy dát pozdní večeři, potom ještě nějakou dobu spřádáme plány a probíráme zážitky od vody z dob nedávných i těch už téměř zapomenutých…

Ráno si dopřáváme bohatou snídani ve formě švédského stolu, jen těžko se rozhoduji mezi voňavými párečky, několika druhy sýrů a salámů…nakonec ale dávám přednost čerstvému jablkovému závinu, který je ještě teplý a nedokážu mu odolat, osmá hodina nás už opět zastihuje u vody, tentokrát jsme zaparkovali hned za mostem nad malou zátokou a vyrážíme podle břehů na stříbřitou hladinu nádrže. Na protější straně už loví ze břehu dva rybáři na přívlač. V této části přehrady je totiž povoleno i vláčení a ponechání pstruhů a sivenů ve velikosti od třiceti do čtyřiceti centimetrů, dále pak duháků a sivenů přes padesát, případně potočáků přes pětapadesát centimetrů. Miloš se nám už včera večer svěřil s tím, že tento způsob zřejmě není ideálním řešením a odhalil něco z plánovaných změn pro nadcházející sezónu 2012. Právě ty největší ryby by měly zůstat ve vodě a atraktivitě revíru by takové řešení určitě jen prospělo. Tak se dáme překvapit.  

Zatím se snažíme najít nástrahu, která by probudila zájem pstruhů, nějak se nám to ale nedaří. Je slunečno, téměř bezvětří, tohle je počasí spíš na cyklistický výlet než na rybařinu. O několik desítek metrů dál vidíme další dva rybáře na boutech, nevypadá to však, že by byli nějak úspěšnější než my. Miloš pokouší štěstí v zátoce a pod silničním mostem, konečně zasekl velkou rybu a snaží se ji pracně zdolat. Nějakou dobu se raduje ze zlatavých záblesků v předtuše velkého potočáka, nakonec je ale ten urputný bojovník asi dvoukilový kapr, po delším přetahování u hladiny se mu nakonec vypíná.

Kde se tady vlastně berou ti kapři? Samovýtěr v ledové vodě prý prakticky neprobíhá, jenže na vánoční svátky mnozí návštěvníci Krkonoš, ubytovaní v okolních hotelech, chtějí udělat dobrý skutek a tak si přivezou kdoví odkud pořádného šupináče, kterého potom s těmi nejlepšími úmysly vypustí do Labské. Ačkoli podmínky tu pro kapry příznivé nejsou, mnoho z nich přežije a občas se stanou i úlovkem sportovních rybářů. Snažíme se dál, trpělivě nahazuji na několik sporadicky sbírajících ryb, mé mušky je však od aktivity vždycky spíše odradí a ani dlouhotrvající čekání s přitopenou muškou nepřináší kýžený výsledek. Tuhle změnu počasí nám byl čert dlužen! Pepa, který ještě donedávna bydlel nepříliš daleko a patřil k pravidelným návštěvníkům Labské to potvrzuje, tohle počasí prostě nic dobrého nepřinese. Poctivě se snažíme ještě do oběda, nakonec ale jen Miloš dostává jednoho duháka pod silničním mostkem, odcházíme na oběd a když ani odpoledne se ryby o naše nástrahy neráčí zajímat, balíme a chystáme se k odjezdu. Vezeme ještě Milošův bout k panu Pavlíkovi, který se tady stará o výdej povolenek a je u něj možné také zapůjčit bout, ploutve i neoprénové broďáky. Cesta na téměř až na vrchol strmého kopce je docela náročná, jsme ale nakonec odměněni nádherným výhledem na údolí s přehradou. Posledními pohledy se loučíme s úžasným revírem a vydáváme se na cestu k domovům.

Vcelku jsme s výletem spokojeni, Pepa si u přítoku včera moc pěkně zachytal, nějakou tu rybu jsme přece jen chytili každý a prostě to pokaždé nemůže jít jak z partesu, co by to bylo za rybařinu, ne? Takže si už cestou domů umiňuji, že se na Labskou ještě tohle léto vydám…a skutečně, přibližně po měsíci jsem ji navštívil znovu…ale to už nechám zase na jiné vyprávění.

Josef Jehlička     

Foto: Josef Jehlička, Josef Kuncl